Proč to děláme I

V červnu to bude rok, co Občanské sdružení Čisté Klimkovice začalo ve spolupráci s Lesy ČR budovat v areálu Sanatorií Lesní park. Za tu dobu ho navštívilo více než 10 tisíc návštěvníků, ačkoliv zatím nemá žádnou velkou reklamu. Navštěvují ho lázeňští hosté, ale je také oblíbeným cílem cyklistů, pěších turistů, hledačů geopokladů i školních výletů dětí z celého Ostravska. Jeho výstavbu se podařilo zaplatit z darů nadací a soukromých osob, takže klimkovickou městskou pokladnu nestál ani korunu.

Zpočátku mělo jít o čistě ekologickou a výchovnou stezku, ale postupem času se idea rozrostla s tím, že by bylo správné zpřístupnit lesní park opravdu všem.  Tedy nejen těm, kteří se do něj mohou vypravit sami, kteří ho mohou projít bez cizí pomoci, ale i těm, kteří takové štěstí nemají. Mnozí z nich se léčí v klimkovických lázních, jediných na severní Moravě, v nichž je dětská léčebna pro pacienty s pohybovými potížemi.

Silným impulzem k tomu bylo setkání s jednou z prvních návštěvnic lesního parku. Zatímco ostatní děti soutěžily v různých disciplínách dětského dne, Sandra opatrně ohmatávala dřevěnému krokodýlovi hlavu. Nechápala, proč má nozdry tak daleko od očí. Až do toho okamžiku netušila, jak vlastně krokodýl vypadá. Sandra se totiž musí dívat rukama. Je slepá a upoutána na invalidní vozík. A na krokodýla si prostě každý den nesáhnete.

Vyřezaný krokodýl s ploškami na sezení místo hřbetu je jednou z dřevěných atrakcí v lesním parku. Osmnáctiletá Sandra Walachová jezdí do klimkovických lázní už jedenáct roků. Do lesa se ale loni dostala poprvé. Po dětské mozkové obrně totiž nechodí. Od malička je upoutána na invalidní vozík, má po operaci kyčlí, pravou ruku může používat jen díky intenzivní rehabilitaci. A je slepá.

„To není problém, naučila jsem se s tím žít,“ prohlašuje zvesela a jedním dechem dodává: „Umím si představit, že když někdo oslepne nebo přestane chodit po nějakém úraze, tak se s tím těžko smiřuje. Ale já už to tak mám od začátku života, tak jsem se s tím vyrovnala.“

Upravenou lesní cestou, která tvoří páteř lesního parku, a na kterou se dostane i s invalidním vozíkem, je Sandra nadšená. „Je to báječné vidět les,“ tvrdí, přestože nic nevidí. „Ty stromy kolem cítíte, slyšíte. Nevadí, že na ně nekoukáte,“ objasňuje neobjasnitelné a vysvětluje, jak vnímá probleskování paprsků mezi větvemi.

Když jsme při přípravě lesního parku plánovali umístění dřevěných hracích prvků okolo upravené lesní cesty, po které mohou jezdit i vozíčkáři, vůbec jsme netušili, kolik radosti způsobíme. Ale také jsme nevěděli, kolik si zároveň uděláme dalších starostí. Dřevěné atrakce jako krokodýl nebo triangl totiž byly mimo cestu. Vidící vozíčkář si je tedy mohl jen prohlédnout. Nevidící ale měl problém se k nim dostat i ten kousíček lesním terénem. A pokud by si na ně nesáhnul, tak pro něj jako by nebyly. Sandru její kamarádka z vozíku málem vyklopila, jak těch pár metrů za krokodýlem překonávaly.

Zdravý člověk si ani neuvědomí, jaké potíže musí ti s handicapem překonávat. Rozhodli jsme se proto upravit nájezdy aspoň k některým prvkům. To se nám během loňského léta se podařilo zejména zásluhou Lesů ČR.

To aby se i Sandra mohla „podívat“ nejen na krokodýla, ale také na další prvky, včetně dvou dřevěných soch z řezbářského sympozia.

Sandra studuje v Brně na speciální škole sociální péči a sociálně správní činnost. A opakuje své zaříkávadlo, že to není žádný problém. Když je nejhůře, s přepisováním textů jí pomáhají spolužáci nebo pedagogové, protože občas přece jen nestíhá. „To ta ruka, mám s ní potíže, i když babičce se podařilo mi ji hodně rozhýbat,“ konstatuje věcně. Až dodělá školu, chtěla by si najít práci, při které bude pomáhat podobně postiženým lidem.

„Musíme se starat, aby ze Sandry něco bylo. Školu zvládá výborně. Ale stejně to není jednoduché,“ povzdechla si Sandřina maminka Soňa Walachová. Vysvětluje, že s dcerou musí pravidelně někdo cvičit, jinak se její fyzický stav rychle zhoršuje. To je také důvod, proč tráví každý rok několik týdnů v klimkovických lázních. „Miluje to tady. Moc ráda se setkává s novými lidmi. Vyhovuje jí, že se pořád něco děje, že je tu plno procedur. Po měsíci vždycky přijede unavená. Ale svaly se uvolní a pak se nám s ní daleko lépe pracuje, manipuluje,“ objasňuje maminka, zatímco trpělivě poslouchá čerstvé zážitky své dcery z návštěvy lesního parku.

Kdyby se houževnatost dala měřit, Sandra by jistě trhala všechny rekordy. Letos už se do své oblíbené dětské léčebny nevrátí. „Tak půjdu do té dospělé. Zase potkám jiné lidi. Já se ráda seznamuju a dovídám nové věci“.

Pokud se vše podaří, projede Sandra již brzy skoro kilometr nové bezbariérové stezky a „uvidí“ další dřevěné sochy a atrakce. Hlavně si ale bude moci vyzkoušet cvičení na unikátních dřevěných cvičících sestavách, které budou novou část lesního parku lemovat. Jsou přizpůsobeny i lidem s tělesným postižením, a tak je bude moci využít každý návštěvník parku. A že jich přibývá! A tak těm domácím, klimkovickým, park přináší radost, místo pro relaxaci, a snad také trochu hrdosti. Protože návštěvníci, kteří z Klimkovic odjíždějí, jsou zase bohatší o nové zážitky a městečku na úpatí Jeseníků budou určitě svým vyprávěním dělat dobrou reklamu.